- Menu
- 2015
- 2014
- 2013
-
2012
- Další výlet až příští rok
- Podzimní vycházka ke Křižné studánce
- Loučení s létem v Čelákovicích
- Canisterapeutické zkoušky
- Psí loučení s prázdninami 8. září 2012
- Výstup na Malý a Velký Blaník
- Setkání s klienty stacionáře Petrklíč
- Lipnička
- Jedli, pili …….a i závodili
- Stanice ochrany fauny Pavlov
- 1.5. - 10+10 – 6 – 50 – 27 - 17,14 - 2
- Sedm statečných
- Novoroční vycházka
- Přišel, viděl, zvítězil podruhé...
- 2011
- 2010
- 2009
- 2008
Bylo nás pět
Vážení psí přátelé a čtenáři, ANO. Jest tomu opravdu tak. Připomíná-li to někomu slavného spisovatele Karla Poláčka a jeho dílo, mimo jiné výtečně namluvené Františkem Filipovským, jedná se samozřejmě o podobu čistě náhodnou a nezamýšlenou.
Pro ty zapomětlivé připomenu jména hlavních postav románu:
Petr Bajza
Antonín Bejval
Čeněk Jirsák
Eda Kemlink
Pepek Zilvar
Kvízovou otázku pro všechny soutěživé čtenáře pak je, jak se sluší a patří na pejskaře:
Kdo z nich měl psa, jeho jméno a rasa?
Ze správných odpovědí bude vylosován výherce a po zásluze odměněn.
Odměnou pěti nadšenců psího výletu pořádaného ZKO Ledeč v neděli 09.01.2011 byl sluncem zalitý den naplněný radostí psů i jejich majitelů, uvolněnou na třpytivých, sněhobílých pláních, obklopujících trasu výletu. Pravda, pro jedince, přichvátavšího celých osm minut před plánovaným odchodem na obvyklé místo srazu, byla kašna zející prázdnotou zjištěním vyvolávajícím pocit nejistoty „co jsem opět prošvihl?“ Jako by nestačilo včerejší extempore s policií. Jarda nemeškal a vyrazil stíhat domnělé odešlé. Na mostě však Dick zjistil v protisměru Nellu, pohled na kostelní hodiny ujistil, že tentokráte opravdu pozdě nejdeme a byl z toho společný návrat ke kašně. Tam nás již očekával kdo – no přeci náš organizační motor Verča. Následující chvilka slávy a dekorování vítězů včerejška již bylo zmíněno při jiné příležitosti. Velice povznášející moment a jelikož se tentokráte zadařilo fotografovi i webmasterovi, můžete si dočista téměř v „přímém přenosu“ prožít celou cestu i s jejich účastníky.Meggi s Jarkou účast slíbila a taky přišla. Posledním do pětice byla světelská kamarádka Letti s Lubošem.
Sami vidíte, že s románem K. Poláčka souhlasí jen ten počet účastníků. To, že sobota byla svým počasím pro většinu dvounohých jedinců „gaučová“, měla vynahradit neděle zvýšeným přídělem sluníčka a vylákat naše zimní spáče – nezdařilo se. Akademických deset minut čekání a následoval povel k odchodu neb další zájemce se již nedostavil. Překonat Sázavu a Pivovarský potok bylo dílem okamžiku a současně zásluhou pohonných hmot a mazadel, jež účastníci stihli před startem ještě zkontrolovat (samá kvalita od 40 do 52 voltů). Zásada co nejmenšího pohybu na veřejných komunikacích nás zavedla do stráně nad Pivovarák směrem ke Křížům. Prosluněné místo nad městem, jak i série fotek ukazuje, zahájila postupné odkládání svršků (pánové byli výrazně iniciativnější) a společné kochání se přírodou. Zachytit co nejlepší momenty z hrátek čtyřnohých společníků pak již bylo zasloužilou pozorností fotografky Verči. A že se jí to v řadě případů i zdařilo! Mimo jiné i např. tam, kde přítomná děvčata škudlící hubičky, musela zastoupit „čtyřnohá děvčata“. Šípková Růženka by bledla závistí, jak rychle se políbený „probudil“ a přihlížející z toho měli upřímnou juchandu (ruku, lépe tedy ústa, však k dílu nepřiložily). Abychom se dočista „neukochali a nepřeobčerstvili“, cesta před námi byla ještě daleká, focení skončilo. Zamítla se i myšlenka na návštěvu naší šéfové /co kdyby měla málo talířů/ a pokračovalo se v cestě na Hamry. Proti podzimní vycházce a odbočení vlevo, se tentokrát u bývalého krámu odbočovalo vpravo. Odbíjení poledne kostelním zvonem je těžko slyšitelné na sídlišti, natož pod Olešnou. Jenomže příroda (těla některých) si nedá poroučet, a když je podpořena čerstvým vzduchem a pohybem, žádá si své krmné dávky. Tak jako by to bylo při nedělním obědě doma.
Plán se plánuje, zákony se přijímají a sem tam se i obcházejí, a proto se nevídané stalo skutkem o něco dříve než bylo myšleno. Rozdělání ohně z přírodních zdrojů (z domova doneseny pouze sirky) bylo dílo pro tuto chvíli ohnivého mužíčka a zálesáka Jardy v jedné osobě. Děvčatům a Lubošovi současně padaly oči z důlků, když se vyndaly buřty, chleba a nůž a oni dostali úkol je připravit k opékání. Naši milí psíci, rázem zapomněli na své hrátky a šli kontrolovat páníčky bez rozdílu příslušno ti a rasy, cože to mají za dobrotu. Ošťuráky připravené (poděkování nejmenovanému majiteli vysloveno pomocí MMS), plameny hned s radostí začaly objímat nabídnutá těla buřtíků. Pohled na jejich rozevírající se útroby, zlátnoucí kůrčičku a teplo ohně uprostřed bílé pláně, naháněl sliny samovolně do úst. Polykat naprázdno, to dělají jen překvapení a nepřipravení. My dříve narození a vybavení pro tuto situaci, jsme nechali kolovat placatky dle vlastního výběru a chuti a slinu hezky spláchli. Použijeme-li nauk pánů Jarkovského nebo současníka Špačka – byl to aperitiv podávaný před jídlem. V ohni praskalo a v ústech jen mlaskalo – nic nezbylo a jak taky říká nejmenovaný klasik na loudící oči „Nedám, sám mám málo“. Skutečnost byla trochu jiná, a tak se i psím miláčkům sem tam drobtu dostalo. Po jídle se sluší, aby na řadu přišel digestiv, což se též i stalo. Oheň uhašen, tábořiště uklizeno, chvíli nesměl nikdo odcházet neb se hledal nůž (Meggi měla málo buřta, tak si jej odnesla alespoň k přivonění) a pokračovalo se v cestě vytyčenou trasou. Přestože vedla do Údolí žab, žádná tam ani čtyřnohá ani dvounohá k vidění nebyla. Přivítal nás jen místní pes a chvíli nás provázel na cestě k bývalé Vápence. Byla určena za cíl cesty, tudíž ji bylo nutno navštívit a zvednout číši na oslavu jeho dosažení. Při svlažení hrdla několika málo z nás připadlo nemožné možným – dle reálného pocitu lidských tlapek to vypadalo, že tekutina neskončila v žaludku, ale až v botách. Náhradní si nevzali, mohli tedy jen posedět, „počvachtat“ a vyrazit do stoupání na metu Kozlov. Nohy se zahřály a zvlhla pro změnu i čela jedinců – již podruhé byla tak dána možnost k svlékání svršků (či spodků). V Kozlově si někteří jedinci naivně mysleli, že ke správné obci patří i slušná hospoda a velící výletu vydá povolení k návštěvě. „Marná snaha, marné chtění, nebude Tvé to, co není“. Úhybný manévr s možnou návštěvou příbuzných byl zavčas odhalen. Při představě, jak by dotyční navštívení reagovali na výměnu nedělní poobědní siesty za společnost 5+5, byl hned eliminován – zdraví všech nade vše. Náladu napravilo kochání se krajinou, několik fotozáběrů a několik loků tekutých kalorií. Dosáhli jsme nejvyššího bodu trasy, ta již „konečně“ vedla k domovu, nohy poutníků, nejen ty psí, se opět rozešly. Zde se sluší podotknout, že psi se zastavili pouze, když jsme se krmili. Alda se v této chvíli již sám pasoval do role průzkumníka a jeho odstup od hlavního pole se standardně pohyboval ve stovkách metrů - bez ztráty ovladatelnosti! Má tu svoji náčelnici Verču, stejně jako my, určitě rád rád.
Koulení se z kopečka bez vrzání kolečka pstruhárnou, jsme zakončili za Lacembokem, kde čekal poslední výstup této trasy na Souboř. Sice strmé, ale krátké stoupání bylo na patě obce završeno posledním koukáním do krajiny. Světla již valem ubývalo, což sice krátilo výhledy, nikoliv však chuť dorazit poslední zásoby proviantu pevného i kapalného. Obalový materiál jsme si samozřejmě odnesli v batůžcích spolu se zážitky domů. Nebyla to cesta přímá a nevedla již zpět do výchozího místa ke kašně na náměstí. Ti, kterým nejvíce čvachtalo v botách se doma (na chalupě) přezuli a již standardním místem pro zakončení výletu (nejen tohoto zimního) se opět stal Růžek. Verča bohužel již Canon s sebou neměla, na mobil bylo světla málo, a tak jen v myslích účastníků zůstal výraz paní servírky pohybující se k nám při obsluze našeho stolu proti zaparkovaným Dickovi a Nelle. Domácí kokršpaněl si „dovolil“ pouze vykouknout z poza rohu a když viděl, do čeho jde, obrat čelem vzad byl dílem okamžiku. Úbytek tekutin se doplnil, tatrankový král (oslazoval nám cestou život a doplňoval cukry) změnil sortiment a před šestou večerní jsme se definitivně rozešli k domovům.
BYLO TO KRÁSNÉ A NEBYLO TOHO DOST, a proto se těšme na pokračování!
Obvyklá závěrečná statistika:
Vzdálenost (ušlá psovody) : ca 14 500m
Převýšení max. : 185 m
Účastníků (dvounohých) : 5
Doba trvání : 360 min (bez Růžku)
Průzkumník : Alda
Ohnivák : Jarda
Tatrankový král a čvachtoš největší : Luboš
Teplota : +00C, souvislá sněhová pokrývka, slunečno
(na sluníčku na opalování)
Datum konání : 09.01.2011
PS: Na začátku se sice mluví o pěti, ale není to správně neb pět dvounohých a pět čtyřnohých přátel je početně celkem deset. Soudržností pak nepočítaně a dobrovolným přírustkům jsme stále otevřeni.
Autor: BG
Dne: 12.01.2011