- Menu
- 2015
- 2014
- 2013
-
2012
- Další výlet až příští rok
- Podzimní vycházka ke Křižné studánce
- Loučení s létem v Čelákovicích
- Canisterapeutické zkoušky
- Psí loučení s prázdninami 8. září 2012
- Výstup na Malý a Velký Blaník
- Setkání s klienty stacionáře Petrklíč
- Lipnička
- Jedli, pili …….a i závodili
- Stanice ochrany fauny Pavlov
- 1.5. - 10+10 – 6 – 50 – 27 - 17,14 - 2
- Sedm statečných
- Novoroční vycházka
- Přišel, viděl, zvítězil podruhé...
- 2011
- 2010
- 2009
- 2008
Účastnice zájezdu
Nevím co mě tam tak táhne, možná to je ta hromada úžasných lidí, kteří jdou v plném nasazení za svým cílem – vycvičit, něco nového naučit, přeučit svého psa. Všichni mi ale dají za pravdu, že místo aby cvičili a přeučovali Beníka, Alíka nebo Maxe, mění sebe, svůj způsob chování, způsob přemýšlení, dívají se na různé věci různým pohledem. Nejeden člověk za ten týden najde sám sebe, nejeden pejskař si konečně určí svůj „styl“ výchovy. A každý páníček tam lépe pozná svého psa. Po týdnu se člověk vrátí jako vyměněný, chválí za každou prkotinu, s úsměvem na rtech opakuje vše dokud se to nepodaří tak dokonale, jak by to přesně mělo být. A hlavně, přemýšlí, jak se to hodí jemu a jeho psíkovi a pak hledá kompromis. Takhle by to podle mě, mělo být vždycky…
Týden bez ostnáčů, elektrických obojků, bez křiků, bez pláče, bez nervů – A HELE, ONO TO TAKY JDE?!! Kam se podíváte, všude páníček, který chválí jako o život, a všude pes, který neustále vrtí ocasem. Koukněme se jim do očí: Lidské říkají: Jsem na svého psa hrdý! A co ty psí?: Miluju tě páníčku.
V sobotu ráno, při bezpřestávkovém lijáku nosím zbytek věcí těch potřebných (a taky jak sem později zjistila i naprosto zbytečných) do auta na zadní sedačku. Kufr přece patří Lakyšákovi. Poslední krabice pamlsků, poslední batoh s jídlem. Vyrážíme! „Tatí, ještě psí misky.“ Taťka jenom něco zasyčí ale u ČSAD stejně otáčí auto zpátky směrem k domovu. Tak, teď už máme snad úplně všechno. Jedeme na srazové místečko, kde už nás čekají Jeníčkovi s Agoušem. Stěrače stírají, odstřikovače stříkají, světla svítí a navigace naviguje směr Svojanov u Lanškrouna. Po cca 3 hodinách konečně ty staré-známé chatky, pavilony, jídelna, hospoda, rybník a cvičební prostory na obzoru! A pak taky naše staré (snad se děvčata neurazíte ale 16,17,18 no to už je přece jen ňákej věk) známé kámošky: Barča s Kyruší, Evča s Lukčou a Janča s Ebinkou. No to bylo vítáního po tom nekustečně dlouhém roce. Jen nám ještě pořád někdo chyběl. Samozřejmě, že Sahulčáci nezklamali a přijeli na poslední chvílu. Ale přijeli!!!!
Rozřazování do kategorií nebylo takovým stresákem jako loni. Stačilo zamávat a „Ahoj Dáší, nás si napiš k sobě“. Přihlášení jsme byli do Agilit, Obran, Poslušnosti a Frisbee.. Po zkušenosti z loňska sem Stopy zavrhla hned první den. (Odpusťte mi, ale v šest ráno mě nikdo z postele nedostane!) Stačilo mi to přemáhání o hodinu déle kvůli snídani. Tu sme zdlábli ne vždy s velkým nadšením, a chvátali na poslušnost.
Byla sem naprosto spokojená s výcvikářkou Markétou Hrobařovou. Věděla dobře o čem mluví a v krizových situacích vše konzultovala se svým taťuldou (Pavel Hrobař) – též zkušeným psovodem a výcvikářem, kterého znám už z loňska, kdy jsem patřila do jeho skupiny. Markéta nás motivovala pozitivně, stahováky měly zákaz stahování, a u Kačky s Aggym zastoupila práci elektrického obojku stopovačka.
Po odbytí 9-té hodiny – opět nestíháme – běžíme pro kraťasy, kopačky, další pamlsky a vodu.. A rychlostí trysku pelášíme na Agiliťák. Já s Anulou k Dáše Laníkové, Káťa k Ivaně Vránové. Tam si odskáčem, odtunelujem, odslalomujem, a odzónujem další hodinku.
Je jedenáct hodin – největší hic ale ve vodě je blaze. Oproti loňsku – voda čistá takže připravéná i pro osvěžení strhaných paniček.
Po obědě je pro nás už nachystaná Katka Růžičková a jeji miliony létajících disků. „Dokud se to nenaučíš házet, tak psa to chytat neuč“ to bylo takové heslo při první hodině DogFrisbee.
Po čtvrté hodině odpolední jsme se znovu objevili za bránami agiliťáku – psi plní energie (jak to jenom dělají?!), s náma to bohužel až tak slavné nebylo.
Kdo chtěl a kdo na to měl ještě sílu, ten si šel po agilitách ještě na obranářské lekce Vaška a Libora. Kteří moc dobře vědí, co a jak a rozhodně si na figuranty jenom nehrají. Oni jimi doopravdy jsou!
Večír patřil procházkám a hraním her (Twister, Ultimate, Žolíky, u psů většinou na honěnou). A noc? Sezením u bufáče, sprchování a puberťáckým výlevům nás - nerozumných paniček.
Dny nám rychle utíkaly. Mezi pravidelné výcvikové bloky se vecpaly i ty nepravidelné: coursing, flyball, noční avizace, hlídání a obranářská ulička. No bylo toho dost! Občas se dočkali i rodiče nějakých zpráv. I když naše telefonické rozhovory byly spíše typu: „Jo máme se fajn. Hele mami já už zase musim. Pozdravuj taťku.“
Bylo tu lidí jako smetí, a psů jakbysmet. Proto sem tam došlo k nějakým těm šarvátkám. Mezi lidmi samozřejmě že ne – všichni pejskaři jsou přeci kámoši. Ale pejsci se někdy neshodli. Menším nedorozuměním a špatnou náhodou vznikla kauza AGOUŠEK, který se po napadení psem plemene Americký bulldog rozhodl utéct hodně daleko od problémů. Po dvouhodinovém pátrání v okruhu pěti kilometrů byl nalezen s lehkými povrchovými škrábanci. Měli jsme všichni radost, že je v pořádku, ale největší měla samozřejmě Kačka! Zbytek týdne proběhl bez dalších problémů a komplikací. My byly čím dále víc unavené. A pesani taky. Vše se potom ukázalo v neděli na táborových závodech agilit. Kde se Lakyn spíše coural, než aby běhal a Grimmík zmatkář se DISknul. Pohár jsme si teda nevyskákali, ale to je to nejmenší. To hlavní jsme si ze Svojanova všichni odvezli: TO OBROVSKÉ NADŠENÍ Z VÝCVIKU SVÝCH PSŮ, VELIKOU RADOST I Z TĚCH NEJMENŠÍCH POKROKŮ A KRÁSNÝ VZTAH MEZI NÁMI A NAŠEMI PSY!
A jak jsem už řekla: Jsme nakažení chválící chorobou, takže: Výýýýborně Petruše, že jsi se k sepsání tohoto článku konečně dokopala!!!!
(zleva: Anuláč, Grimmík, Barči, Kyrule, Peťule, Lakoušák, Lucka, Sibet, Janča, Ebinka, Evule, Lukášek, Zuzule, Čelzí, Venduláč, Bártík)
Autor: Petra Blažková
22.8.2010
(reklamace nepřijímáme :))) )