- Menu
- 2015
- 2014
- 2013
-
2012
- Další výlet až příští rok
- Podzimní vycházka ke Křižné studánce
- Loučení s létem v Čelákovicích
- Canisterapeutické zkoušky
- Psí loučení s prázdninami 8. září 2012
- Výstup na Malý a Velký Blaník
- Setkání s klienty stacionáře Petrklíč
- Lipnička
- Jedli, pili …….a i závodili
- Stanice ochrany fauny Pavlov
- 1.5. - 10+10 – 6 – 50 – 27 - 17,14 - 2
- Sedm statečných
- Novoroční vycházka
- Přišel, viděl, zvítězil podruhé...
- 2011
- 2010
- 2009
- 2008
Veterinární stáž v Maroku
Jako studentce veterinárního lékařství se mi naskytla možnost odjet na stáž do Maroka. Jde o charitativní organizaci American Fondouk ve městě Fez, která umožňuje zvířatům chudých Maročanů veterinární péči. Do nemocnice jezdí studenti z mnoha zemí. Za mého měsíčního pobytu se tam vystřídali Francouzi, Američané, Belgičani, Němci a samozřejmě Češi. Mezi sebou jsme se dorozumívali hlavně anglicky, s místními francouzsky. Velká část Maročanů totiž ovládá kromě arabštiny minimálně také francouzštinu.
Nemocnice je rozdělena na část pro velká zvířata, kde jsou nejčastějšími pacienty muly, osli, ovce a koně. Ošetřování skotu nebylo možné, protože skot mají v Maroku pouze majetní a pro ty tato nemocnice není určena. Dále má nemocnice dvě ordinace pro malá zvířata, kam nejčastěji chodí lidé se psy a kočkami. Občasnými pacienty jsou holubi, výjimečně papoušci, slepice, želvy, malí hlodavci atd. Já jsem celé tři pracovní týdny strávila u malých zvířat. Studenti tu dělali prakticky všechno. Od zjištění anamnézy, volby postupu pro určení diagnosy až po její stanovení a případné chirurgické zákroky i náročnější operace. Pokud nám nebylo něco jasné, obraceli jsme se na doktora, který byl zároveň naším šéfem i učitelem, Kanaďana Dr. Frappiera. Na rozdíl od přístupu v ČR, kde se studenti k zákrokům prakticky nedostanou, jsme tady museli dělat všechno, čímž jsme získali mnoho zkušeností.
Co se týká přístupu místních lidí k malým zvířatům, byla jsem spíše mile překvapená. Ale to bylo asi hlavně tím, s jakými představami jsem tam odjížděla. Samozřejmě, že část zvířat byla velmi hubená, často bylo znát, že je majitel bije, ale našlo se i hodně takových, kteří měli ke zvířatům hezký vztah nebo minimálně zvířata nevypadala, že by nějak strádala. Nejčastějším problémem bylo to samé, co i u nás v ČR, že lidé nemluvili pravdu o tom, co se stalo, jak se to stalo nebo jak dlouho problém trvá a chodili už příliš pozdě.
Horší situace byla u velkých zvířat, která byla bez výjimek vyhublá, odřená a majitelé se k nim nechovali vůbec dobře. To udivuje o to víc, že tato zvířata pro ně znamenají obživu. U velkých zvířat byl také problém v tom, že místní lidé nebyli ochotni nechat utratit vážně nemocná a trpící zvířata a brali si je zpátky domů, i když tam pak musela umírat dlouhé dny ve velkých bolestech. Věří totiž, že člověk nemá právo brát jim život.
Nejčastějšími případy u malých zvířat byli vnější a vnitřní parazité, kromě u nás obvyklých parazitů také krevní parazité jako leishmania nebo babesia. Časté byly také úrazy, kožní problémy z nejrůznějších příčin, anorexie, pyometry a spousty dalších problémů, obvyklých i v českých ordinacích.
U nás v ČR si bohužel studenti během šesti let studia nevyzkouší ani desetinu z toho, co jsem si mohli vyzkoušet tady za jediný měsíc. Proto jsem velmi vděčná, že jsem mohla využít této příležitosti. Děkuji tímto nejen skvělým lidem, kteří ve Fondouku pracují, ale také svojí rodině, bez které by to kvůli časové i finanční náročnosti nikdy nebylo možné. Doufám, že toto nebyla moje poslední zahraniční cesta a že budu moci dál získávat cenné zkušenosti.